Hrachor vonný - popínavá letnička

Nejkrásnější a nejoblíbenějch z popínavých letniček je beze sporu hrachor vonný. Je tak rozšířen, že není zapotřebí popisovat jeho kulturu a využití, stačí pouze připomenout, že je to rostlina z jižní Evropy, proto žádá teplé a slunné stanoviště. Zajímavá je ale jeho historie. Jižní Evropa, Řecko a Itálie, byly první evropské kulturní země. Ve starověku měly mnoho slavných botaniků a přesto v jejich spisech nenajdeme zmínku o hrachoru vonném ...
Prapředek dnešních velkokvětých hrachorů rostl divoce na Sicílii a a v jižní Itálii na kratičkých stopkách. Měl pouze po jednom, po dvou nepatrných kvítcích, které neměly ani nápadnou pavézu, ani barvu, nehodily se také k žádným léčebným účelům. Měly jenom slabou, příjemnou vůni. Poprvé si jich všiml františkánský mnich Francesco Cupani (1657 až 1710), který blízko Palerma na Sicílii vedl botanickou zahradu, v níž byly především všechny rostliny ze Středomořské oblasti. Tyto rostliny také popsal. Semena hrachorů poslal také svému příteli Comelinovi do Amsterodamu, který hrachor rovněž zařadil do své botanické knihy. Z Holandska se dostala semena hrachoru do Anglie ke známému botanikovi Johnu Rayovi. Tento přírodopisec má zásluhu na tom, že rozdělil přírodu, jak rostliny, tak i zvířenu podle druhů. Hrachory ale stále ještě byly bezvýznamnou rostlinou botanických zahrad.
Teprve po 150 letech od jejich prvního popisu v Itálii, okolo roku 1870 se začal anglický zahradník Eckford intenzívně zabývat jejich prošlechtováním. Dosáhl větších kvetli, široké pavézy, živějších barev, delší stopky a na ní tří až čtyř květů. Tento šlechtitel uspořádal v roce 1900 výstavu výsledků své třicetileté šlechtitelské práce, na níž ukázal 115 nových odrůd vlastního šlechtění. Tak jako vždy, když k takové události v Anglii došlo, tak i u příležitosti této výstavy byla založena Národní společnost hrachorářů, neboť hrachor se stal v Anglii zatím velmi oblíbenou a rozšířenou rostlinou. Ve společnosti byli členy milovníci, nadšenci, odborníci, ale také hodně snobů, kteří pěstovali hrachory jen proto, že to byla móda, aby se před známými mohli jimi chlubit. Bohužel i ti měli ve Společnosti velký vliv na šlechtitelské směry a cíle, takže docházelo k různým výstřelkům, jako kdysi v Holandsku ve šlechtění tulipánů. Příkladem může být lord Northcliffe, který uspořádal výstavu hrachorů v roce 1911 a na exponáty byly vypsány ceny v celkové sumě 5500 liber šterlinků. Ceny dostali vesměs laici na počet odrůd, nikoli šlechtitelé na novošlechtění. Tak první cenu dostala manželka jednoho skotského faráře ve výši 4800 guineí, stříbrných medailí bylo sto a bronzových 900.
Mnohem větší význam pro další vývoj hrachorů měly práce skutečných šlechtitelů. Vycházeli ze šlechtitelských výsledků Eckfordových. Jedním z nich byl Cole Silas. Byl to zahradník lorda Spencera, který vyšlechtil rasu, která dosud nese jméno Spencerovy hrachory. Byla to vlastně mutace, jedna z těch, které se velmi často vyskytují u hrachorů, ale další šlechtitelé se věnovali nejen výběru mutací, nýbrž i záměrnému křížení. Mistry ve šlechtění hrachorů dlouhá léta zůstávali Angličané. Po první světové válce ale udělali velké pokroky ve šlechtění hrachorů i Američané. Ve střední Evropě nejsou se šlechtěním takové úspěchy, poněvadž hrachor potřebuje přímořské klima, kde jsou velké rosy.
Přece se ale i my Češi můžeme chlubit vynikajícím šlechtitelem hrachorů, i když jím je Cechoameričan Zvolánek. Vyšlechtil speciální rasu hrachorů pro rychlení pod sklem „Zvolaneks Early multiflowe red Sweet Peas“. Je to rasa, která vyniká raností, je o 10 až 12 dní ranější než ostatní „praecox“ odrůdy, má veliké květy po 5—6 na jedné až 40 cm dlouhé stopce. Dá se rychlit i v měsících, kdy je málo slunečního svitu, v listopadu a prosinci. Jiní šlechtitelé se věnují pro šlechtování odrůd pro pěstování venku nebo odrůd s nízkým vzrůstem.